Bhagat J. Zeilhofer

		Pracuje s lidmi více než 20 let se zaměřením terapie na systémové rodinné konstelace a hypnózu. Je držitelem certifikátů opravňujících pracovat a vyučovat metodu NLP (Společnost NLP, DVNLP). Tématy jeho seminářů jsou esence, smrt, dech, převtělování, meditační proces a poradenství. Studium a přímý kontakt s náboženstvími Asie, především Tibetského Budhismu a Zenu napomohly jeho pochopení propojení psychiky a náboženství. Několik let byl kooordinátorem Tao Osho Meditačního Centra v Mnichově, pracuje po celém světě. Nyní žije v Shangri La Osho Meditačním Centru v České republice.

Práci s lidmi se věnuji již patnáct let. Používám k tomu NLP, hypnózu, meditace, práci s dechem a další metody. V Rodinných konstelacích mne nejvíce zaujal jejich účinek na moment smíření s rodiči na jedné straně a získání svobody na druhé straně. Člověk si musí uvědomit dvě věci. Odchod z rodičovského domu či přerušení styku s otcem či matkou neznamenají ještě svobodu. Osho neustále opakoval, že vše, co je nedokončené, neseme neustále s sebou. Na naší cestě se to stává břemenem a je naprosto jasné, že shodíme-li ho, půjde se nám lépe. Rodinná konstelace je nesmírnou pomocí v zakončení a v přátelském rozloučení se s naší minulostí. Během práce s lidmi jsem byl často svědkem bodu, kdy se veškerý jejich další vývoj zastavil. Pomocí Rodinných konstelací se jim ale podařilo skutečně se z komplikací osvobodit.

Po semináři Bert Hellinger ještě souhlasil s interview, které pro nás vedl Bhagat Zeilhofer, sám systémový terapeut. Toto interview zde uveřejňujeme.

Bhagat Zeilhofer: Můžeš něco říci o účincích, o významu těchto systémových zákonitostí v souvislosti s prací s lidmi, s terapií, co to prakticky znamená pro terapeuta?

Bert Hellinger: Všechny to vyvádí za rámec psychoterapie.

BZ: Pohyby duše se dotýkají roviny v nás, kterou nelze vysvětlit, analyzovat. Můžeš říci něco o souvislostech řádu lásky s pohyby duše?

BH: Tedy pohyby duše přesahují řád lásky a tudíž i řád lásky má jistý význam, v něm spatřujeme určitý základní vzorec, ten se opakuje tak dlouho, dokud nám pomáhá. Když se však opíráme jen o řád lásky, jak jsem jej popsal, pak je člověk polapen, zatímco pohyby duše překračují tento rámec především proto, že řád lásky se pohybuje uvnitř svědomí, kde jde například o rovnováhu mezi „dávat“ a „brát“, to se odehrává uvnitř svědomí, zatímco pohyby duše jdou za hranice svědomí, ale jen když lidé na to přistoupí, především také terapeut, který usoudí, že by s tím mohl pracovat a sám překročil hranice svědomí

BZ: A v návaznosti na to, pohyby duše, které když zažívám, se dotýkají roviny, která má podle mne více společného s tím, co bychom označili přívlastkem nábožnosti než terapie, ačkoliv působí terapeuticky, a to ve smyslu postoje k životu vůbec, se vším, co k tomu patří, se štěstím a bolestí, narozením a smrtí… Můžeš ještě něco říci ke spojení, k dotýkání pohybů duše ve vztahu k náboženské dimenzi?

BH: Není to náboženské, na jedné straně to není náboženské, je to jen spojené se Zemí, s přírodou, se světem takovým, jaký je, ano, v té míře, jak nás uvádí do souznění se světem, jaký je, ale v souhlasu se světem, jaký je, dostáváme se do dimenze pobožnosti, a proto je to blízké náboženskému, ale ne nějakému konkrétnímu náboženství.

BZ: To, co se mě na celé práci nejvíce dotýká, je odvaha k realitě, protože to, co jsem viděl a co jsem zažil v této práci, je poznatek, že je mnohdy velmi těžké nalézt tuto odvahu, protože musíme opustit své představy. Co může pomoci lidem, aby našli tuto odvahu a zbavili se těchto představ?

BH: Nic, tedy tato odvaha se promítá do všech malých situací, v nichž se musí projevit, a kdo jednou selhal, ten prohrál. Rilke myslím jednou řekl: „Kdo se jednou odchýlil od pravdy své duše, nikdy se už nevrátí.“

BZ: Tato odpověď mě přivedla na myšlenku, že je velmi těžké procházet životem, aniž bychom zranili jiné, aniž bychom se obtěžkali vinou. A jak nejlépe naložit s tím, když si uvědomíme, že jsme se něčím provinili, někoho jsme zranili, dopustili jsme se něčeho, co není v pořádku, stalo se něco, co nelze odestát? Co si s tím počít?

BH: Kdo se chce zbavit své viny, ten se chce zbavit Boha.

BZ: Jak já tomu rozumím, uzavírá se tu kruh, tedy přichází otázka, aby uzavřela kruh. Tuším, co to znamená a předmětem otázky je to, co vnášíme zcela konkrétně do svého každodenního života, do své rodiny, tedy jak to prožíváme v praktickém, úplně obyčejném všedním životě.

BH: Tedy, když si to člověk stanoví za cíl, pak toho nikdy nemůže dosáhnout, je to možné jen tehdy, když zůstane u úplně obyčejného a koná jedno po druhém, jak to vyplyne, a když něco nejde, jak by mělo, je to také dobré, poněvadž pak je to růst. To je základ všeho, co máme, také to nejvlastnější a rovněž vina, a také ta vina, které se zároveň jiní dopustili na nás, takže ničeho nelitujme, souhlasme přesně s tím, jaké to je, a pak nalezneme klid a potom, po nějakém čase nastane očištění, to se nedá nacvičit, není disciplíny, pomocí níž by bylo možné dosáhnout očištění, nýbrž jej dostaneme darem vlivem okolností, v bolesti. A tak se dostaví onen klid a taktéž odvaha, o níž jsem mluvil, která vyplyne z očištění. Nic pak už nebude vyvolávat strach v tomto smyslu, protože všechno je do něčeho vevázáno tam, kde je to odhaleno. A na konci jde jednoduše o bytí člověka, o nic jiného, a sice ne vázané na „Já“, ačkoliv na tom není nic špatného – to je také důležité, nýbrž společně vázané na mnohé. Převzít odpovědnost vlastně znamená, že se zasadím o něco většího, ale jen v rámci svých možností, aniž bych to chtěl zároveň změnit. Udělám svůj díl a něco se spojí, pak to pokračuje takříkajíc jako tiché štěstí…

BZ: Co na mě dnes na tvém semináři obzvlášť zapůsobilo, bylo to místo, kde jsi hovořil o radosti a o souhlasu s radostí. Mohl bys k tomu ještě něco říci vzhledem k tomu, že se mnozí lidé tak soustředí na své problémy a připadá jim těžké přitakat radosti?

BH: Ti, kteří se soustřeďují na své problémy, jsou v hloubi své duše šťastní, nepotřebují totiž nic dělat. Nevinní, aniž by museli cokoliv udělat a nezaslouží si žádný soucit. To je velmi důležité, ale musím říci, že mi dáváš dobré otázky.

BZ: Děkuji, mám ještě jednu otázku. Pracuji také s tímto konceptem a co kdysi patřilo k největším výzvám, bylo rozpoznat paralelnost odvahy a pokory v této práci.

BH: Jestlipak víš, co vyvolává největší obavy, čeho se terapeut nejvíc bojí? Myslím, že není třeba, abys odpovídal, jen se zamysli – strach z toho, co jiní řeknou, kdo tento strach nezažil, ten je zavázán odvaze a pokoře.

BZ: Předtím jsme při večeři hovořili o Mongolsku, o jiných zemích, prostě tak, a já osobně jsem ve svém životě udělal tu zkušenost, že poté, co jsem poznal jiné kultury, jsem dokázal víc poznávat svou vlastní kulturu, víc ji vnímat. Můžeš mi k tomu něco
říci, jak jsme vrostlí do své vlastní kultury a jak jsme možná v důsledku toho někdy zaslepení.

BH: Vazba na vlastní kulturu vyvěrá ze svědomí, chováme se podle své kultury, protože se řídíme svým svědomím, a svědomí v tomto smyslu znamená, že smíme k ní patřit a skrze tuto vazbu trpíme slepotou vůči ostatním. Snadno se pak vyvyšujeme nad ostatní, a když pak vstoupíme do jiných kultur, tato nadřazenost skončí a jsme o něco bohatší. Potom má vlastní kultura své místo vedle jiných, je nám sice blízká, a také smí být, ale i jiné k tomu patří, a to má v sobě něco smířlivého, mezi kulturami, pokud to tak prožíváme.

BZ: Dalším bodem, jenž na mne zapůsobil tento víkend, byl realistický přístup k faktu smrti, tedy že smrt není automaticky něco, proti čemu bychom měli bojovat, nebo čemu bychom se měli snažit se vyhnout nebo co bychom chtěli odsunout, nýbrž naopak, uznat smrt jako realitu, jako přítele, průvodce, jenž je neustále s námi, jak jsi o tom ve svém příběhu vyprávěl. Můžeš říci něco o významu smrti pro náš život?

BH: Vlastně jde o život, ne o smrt, a na život se pohlíží jako na nejvyšší dobro, a protože chceme přežít, musíme se také tak chovat, jako by to bylo nejvyšší dobro, ne vždy to však děláme. Často jsme připraveni nasadit život, například pro jiné. Matka často nasazuje svůj život pro své dítě – kdyby například spadlo do vody, hned by bez rozmyšlení pro něj skočila, tedy je skutečně zřejmé, že existuje něco jiného, co má pro nás větší význam než život, a tou je sounáležitost. A když se dívám na život jako na něco odděleného od celku, už vlastně nejsem s životem jako celkem v souznění. Když to však vidím v celistvosti, cítím se být vevázán do něčeho a můj život pak končí, ne však život jako takový, tak tomu vůbec není.

A tím, že to pokračuje, jsem součástí tohoto proudu a smrt nemá jiný význam než ten, že dělá místo pro jiný život. Je tedy takříkajíc ve službách dalšího vývoje života, a když tedy v tomto smyslu smrt přijmeme, vyslovujeme vlastně svůj souhlas většímu životu. Jediné větě Anaximandra, nejstaršího z řeckých filozofů, o nichž něco víme, věnoval Heidegger celou velkou kapitolu, větě, jež zhuštěně vyjadřuje vše: Kdo na životě lpí déle než je mu dáno, prohřešuje se vůči životu. Něco ztratí, nenalezne proud, který má přechod, my však nevíme, kam se ubírá a je tu zapotřebí odvahy podvolit se tomuto proudu. Tato odvaha je náboženské povahy, to má však pokračování, tedy něco pro ducha. Bylo to dnes, nebo včera, ještě jsem se toho neodvážil, je tu spolu s tím ještě jiná rovina, totiž bytí je pomíjivé, nejen život, nýbrž bytí, bytí totiž, všechno bytí, které známe, je obklopeno nebytím, a dimenze „Nic“, ne „Nic“, nýbrž nebytí je nekonečná ve srovnání s bytím. V „Nic“ je vlastní tajemství. Tedy nejen život, nýbrž i bytí pak končí, a když to člověk dokáže nazírat, pak se stane ještě klidnějším.

BZ: Jsem nyní tak klidný, že už nemám žádné otázky.


BH: Fajn, těch několik otázek, které jsi mi položil, vlastně stačí, protože to, co tu nalezlo svůj výraz, bylo velmi nahuštěné.

BZ: Děkuji ti, Berte.